30 životů

Adam vyrůstal v prostředí, kde čelil předsudkům, rasismu i nepochopení. Dlouho měl pocit, že od něj nikdo nic dobrého nečeká – a on sám už také ne. Únik i smysl našel v tanci, který ho přivedl do nízkoprahového centra Společnosti Podané ruce. Zpočátku to pro něj bylo hlavně místo, kde mohl trénovat. Postupně si ale začal všímat, že pracovníci centra v něm i v dalších klucích vidí víc než jen návštěvníky. „Oni nás postrkávali dopředu, podporovali nás v tom, co jsme chtěli dělat. Respektovali nás za to, že se o něco snažíme a že by to mohlo mít budoucnost,“ říká.

Dnes se Adam věnuje tanci na profesionální úrovni.

Už ve třinácti začala pít alkohol, o pár let později k tomu přibyly i další návykové látky. V devatenácti letech se ocitla na ulici. Poprvé si o pomoc řekla po přerušení těhotenství, ale skutečný zlom nastal, když kvůli zánětu téměř přišla o ruku. V tu chvíli věděla, že musí něco změnit. Vyhledala pomoc ve Společnosti Podané ruce a nastoupila do terapeutické komunity.

„Terapeuti mi tam moc pomohli. Brala jsem je jako rodinu. Cítila jsem, že o mě mají skutečný zájem,“ vzpomíná Anna.

„Když jsme začínali, měli jsme jen pastelky a papír. Dneska si děti mohou zahrát kulečník, fotbálek, používat počítač, zatancovat si v tanečním studiu nebo hrát s kapelou.“

„Chodím sem každý den,“ začíná své vyprávění dvacetiletá Ester. Navštěvuje Nízkoprahové centrum pro děti a mládež v Olomouci už od puberty a oblíbila si jak nabízené volnočasové aktivity, tak i personál.

„Bylo to divné hrát bez publika. Nikdo vám po odehraném koncertu netleská, nesměje se a vy nevíte, jak reagovat jen na prázdný sál, mikrofony a kamery.“

„Lidé jsou hravá stvoření už od přírody, ať už je to dítě nebo dospělý. Není proto překvapivé, že hazardní hry jsou vlastně jednou z možností, jak se naladit na pohodovou notu."

„Už od začátku jsem v tom viděl smysl. Pochopil jsem, že když se člověk dostane do problémů, tak se tato situace řeší složitě. A proto považuju za významné jim předcházet.“

„Většina peněz z výplaty šla na drogy. Bylo mi to jedno.“

„V léčbu jsem nevěřil, neměl jsem důvěru v systém. Poradny byly svázány s tehdejší komunistickou mocí. Jindra mě ale oslovil na ulici, znal jsem ho jako čestnýho kluka. Věděl jsem, že on mi lhát nebude.“

„Přespali u mě, nakrmil jsem je. Některé se mi povedlo přesvědčit, aby s užíváním přestali. Přidali se ke mně a společně jsme pak pomáhali ostatním. Celé to vzniklo jako takové svépomocné hnutí.“

„Měl jsem podlomené zdraví. Přišel jsem o práci i o bydlení, byl jsem zadlužený. Kradl jsem a za peníze jsem se nabízel staršímu muži. Padl jsem na dno.“

„Pervitin mi zničil život,“ shrnuje Linda svou zkušenost s drogou, kterou s přestávkami užívala dvanáct let.

„Všichni si přejeme být přijímáni druhými. Ať už máme křivé nohy nebo jsme vegetariáni. Sama si to pro sebe přeju. Být přijímána."

„Těší mě, že své klienty můžu doprovázet po nějakou dobu na cestě při hledání změny, vlastního růstu a přeformulování hodnot a postojů.“

Dlouhé roky žila po boku partnera, který bojoval se závislostí na alkoholu. Lásku postupně vystřídal strach, obavy a nejistota. Jeho chování se měnilo, přicházely výbuchy vzteku i emoční kolapsy. Nevěděla, co čekat, když se vracela domů. Nejvíc ji tížila bezmoc. Kontakt se Společností Podané ruce Markétě ukázal, že i blízcí lidí se závislostí mají nárok na podporu a pochopení.

„Mám pocit, že v tom nejsem sama,“ říká Markéta, která začala docházet do terapeutické skupiny pro rodinné příslušníky. Postupně se i její partner rozhodl pro změnu a začal abstinovat. 

Martin přišel o práci, zdraví i vztahy. Léky, které původně pomáhaly usnout, se staly jeho únikovým mechanismem. Závislost na nich postupně ovládla celý jeho život. Obrat nastal, když se rozhodl začít docházet do Společnosti Podané ruce.

„Jednoho dne jsem se vzbudil a konečně jsem viděl, že ten svět je hezký i bez těch prostředků,“ vzpomíná.

Dnes opět cestuje, věnuje se svým koníčkům a těší se ze života, který mu už nepřipadá těžký.

Do Nízkoprahového centra pro děti a mládež v Olomouci chodí většinou dospívající děti, čtyřiatřicetiletý Martin je však velkou výjimkou. 

„Chtěl jsem si uřezat oční víčka. Pronásledují mě strašné noční můry a nemůžu spát. Všechno se mi to vrací.“

Zpočátku šlo jen o zábavu s kamarády po práci. Postupně se z hraní stala každodenní realita. Michal u automatů proseděl šest let, za jedinou noc dokázal prohrát výplatu. Dluhy narostly do milionů, vztahy se rozpadly, práce visela na vlásku. „Automat byl v tom nejhorším tažení mým nejlepším přítelem,“ vzpomíná. Když už nevěděl kudy kam, zaklepal na dveře Podaných rukou. Díky pravidelným setkáním s terapeutem dokázal situaci zvládnout. Dnes má rodinu, práci a dluhy splácí postupně, minulost nezapírá – ale už ji má pod kontrolou.

Mirek je pravidelným návštěvníkem Kontaktního centra Červený mlýn. A i když neplánuje s užíváním přestat, snaží se dbát alespoň v rámci možností na své zdraví.

Nikola si kvůli dřívější podmínce odpykala čtyři a půl roku ve vězení. Pobyt za mřížemi byl pro ni velmi náročný – čelila špatné zdravotní péči, přišla o několik zubů a zažila šikanu. Na své cestě ven ji podpořila organizace Podané ruce, se kterou byla v kontaktu ještě během výkonu trestu i po něm. Dokončila program KOMPAS a postupně začala znovu budovat svůj život. „Zkoušela jsem i jiné organizace, ale s žádnou nebyla tak dobrá spolupráce. Jsou zodpovědní za mé zdraví, za současný život,“ říká.

Bylo mu dvacet let, když se poznal s o tři roky mladším Jindřichem Vobořilem, budoucím zakladatelem Podaných rukou.

„Prvním zajímavým zjištěním bylo, že i když je návyk na drogách nepochybně náročná a hraniční zkušenost, může se z ní člověk dostat bez přičinění odborníků. Co mě ale více překvapilo, je skutečnost, že lidé, kteří se takto zotavují, zdaleka nejsou osamělí jezdci."

„Někteří uživatelé chodí pouze na výměnu injekčního materiálu, nic jiného nepotřebují. Mnozí mají dokonce práci a stálý příjem, jsou stabilní, ale příležitostně berou."

„Pro pár kapek vodky jsem byl schopen čehokoli — klidně bych ušel nespočet kilometrů, nechal si vytrhat zuby nebo lhal všem, co mám rád.“

„Baví mě to i po těch letech. Když někomu pomůžu pohnout se životem správným směrem, tak jsem rád.“

„Vždycky mě lákala práce se závislými. Přitahoval mě ruch ulice. Měl jsem rád klubovou scénu a mladé lidi.“

Tereze bylo čtrnáct, když poprvé vyzkoušela pervitin. Ještě před třicítkou za sebou měla dlouhé roky závislosti, domácí násilí, opakované psychické zhroucení i několik pokusů o sebevraždu. V nejtěžších chvílích jí byla oporou maminka, která jí doslova zachránila život. Právě tehdy se rozhodla přijmout odbornou pomoc a vydat se jiným směrem. Dnes pracuje ve Společnosti Podané ruce a snaží se být pro druhé tím, co v minulosti tolik potřebovala ona sama.

„Cítím se naprosto skvěle! Baví mě život a jsem ráda, že jsem vůbec měla možnost se probojovat tam, kde nyní jsem,“ říká Tereza.

„Když mě naposledy zavřeli, tak jsem soudkyni poděkoval. Všechno mi bylo jedno. Rodina, děti — všichni mi byli ukradení. Sám sobě jsem byl ukradený.“

„Pokaždé dělám něco jiného, nic jako typický den tu neexistuje.“