30 životů - Ester

„Chodím sem každý den,“ začíná své vyprávění dvacetiletá Ester. Navštěvuje Nízkoprahové centrum pro děti a mládež v Olomouci už od puberty a oblíbila si jak nabízené volnočasové aktivity, tak i personál. Nejde ale jen o zábavu, dokonce si tu našla přítele, se kterým plánuje společnou budoucnost.

Romská dívka se pomalu ale jistě seznamuje s nástrahami dospělého života. Od patnácti let chodí po brigádách a nyní si hledá práci na hlavní pracovní poměr. S tím jí vytrvale pomáhají zaměstnanci nízkoprahového centra. „Každý den sednu k počítači a s pomocí lidí z centra pročítáme inzeráty na práci,“ říká. Chodila uklízet do olomoucké restaurace, ale po měsíci jí neprodloužili smlouvu. „Byla jsem smutná, ta práce mě bavila, už jsem si zvykla na ostatní zaměstnance. Ale nechtěla bych být celý život jen uklízečka, chci dělat něco lepšího,“ stěžuje si. Ester se zasní a začíná vyprávět o práci v supermarketu. „Baví mě ten ruch a babička říká, že mi to se skenerem jde dobře. Snad se mi jednou poštěstí. V jednom supermarketu hledají posilu, tak musím v centru sepsat životopis.“

V Podaných Rukách tráví Ester většinu svého času. „Je to relax, můžu se tu vypovídat, zatancovat si. S Terkou jsme tu skoro pořád. Je to moje sestřenice a blízká kamarádka. V patnácti jsem si sice našla přítele a tanec jsem omezila, přestala jsem s olomouckou Charitou jezdit na soutěže do Ostravy nebo Brna, abych měla na lásku více času, ale do centra se pořád vracím, abych mohla s Terkou a s pracovnicí Maruškou nacvičovat nové sestavy, které najdeme na internetu,“ dodává.

Podané ruce zajišťují pro své klienty rozličné aktivity a poradenské služby. Ester se nejvíce sblížila s pracovnicí Andreou. Vypráví si o zážitcích i trápení. „Andrejku mám nejraději, jsme si blízké. Můžu se jí svěřit úplně se vším. Už mnohokrát jsem za ní přišla s pláčem, ale pokaždé mě utěšila a ukázala mi cestu, jak z toho ven. Jednou jsem na tom byla tak špatně, že jsem se začala řezat. Andrea okamžitě zakročila. Právě díky ní jsem si uvědomila, že to není řešení. Někdy se svěřím i Dušanovi, ale to jen v případě problémů s přítelem. Holčičí věci probírám jenom s Andrejkou,“ dodává Ester s úsměvem.

Ester pochází z velké rodiny, má sedm sourozenců. S matkou má ale chladný vztah a mnohem častěji je u své babičky. „Trávíme spolu hodně času, je úplně jiná než moje máma. Naučila mě vařit a péct, chodíme spolu do kostela. Nevyměním ji za nic na světě,“ dodává. Babička podporuje i její vztah s Tomášem, se kterým se seznámila v nízkoprahovém centru. Nedávno dostudoval střední školu a živí se jako automechanik. Oba bydlí u jeho prarodičů. Ester si chce rychle najít práci, aby mohli žít spolu, osamostatnit se a založit rodinu.

Mají velké plány, Ester čekají poslední měsíce, kdy si může v nízkoprahovém centru užívat odpočinku a zábavy. Od jednadvaceti let pro ni končí volnočasové aktivity, zbyde jen poradenství. „Bude mi to tady moc chybět, nedokážu si život bez centra představit,“ smutní Ester. Nebude to ale trvat dlouho. Jen co s přítelem založí rodinu, přivede do Podaných rukou své děti, aby si užily stejně krásné a pohodové dětství a dospívání jako ona.

Text vznikl u příležitosti 30. výročí Společnosti Podané ruce. Příběhy jsou skutečné, avšak mohou být anonymizované nebo s pozměněnými jmény za účelem ochrany soukromí. Popisované životní situace odpovídají době vzniku textu a nemusí odrážet současný stav klientů ani aktuální personální složení organizace.