30 životů - Jaroslav Žák

Bylo mu patnáct, když se začal poprvé léčit. „Měli jsme doma hodně benzínových zapalovačů. Chtěl jsem si je zkusit naplnit. Ucítil jsem benzín a začaly přicházet halucinace,“ popisuje své první setkání s návykovými látkami dnes už bývalý uživatel drog Jaroslav Žák. Většiny problémů se zbavil až o šestnáct let později. Za tu dobu vyzkoušel opiáty, stimulační drogy, halucinogeny, ale i pervitin. Patnáctkrát se ocitl na záchytce a čtyřikrát ve vězení. Všechno ale překonal a dnes pomáhá druhým.

K drogám ho přivedla zvědavost a kamarádi z undergroundu. „Fascinovala mě subkultura hippies, jejich životní styl. Byla to alternativa ke komunismu. Hráli vlastní muziku a divadlo, scházeli se po bytech. Ty drogy tam vždycky někde byly. Primární zájem jsem o ně ale neměl, zpočátku mi šlo opravdu jen o tu kulturu a její filozofii,“ vypráví Jaroslav, který se drogám nakonec nevyhnul. Časem jim zcela propadl.

Začal se izolovat od rodiny i od svého okolí. Mimo domov trávil čím dál více času, zhoršil se mu prospěch ve škole. Jezdil po rockových koncertech, bral drogy a měl problémy s policií. Propadl alkoholu — vysedával denně od rána do večera po hospodách. „Hodně kamarádů emigrovalo, aktivně vystupovali proti režimu. Uvědomil jsem si, že já na tohle nemám. Chyběla mi odvaha. Byl jsem z toho frustrovaný, nevážil jsem si sám sebe. Jako by ve mně něco umřelo,“ vypráví s třesoucím se hlasem.

Později se dostal k tvrdým drogám. Užíval je přes šest let a sám se je naučil i vyrábět. „Zhubl jsem padesát kilo. Stala se ze mě troska,“ popisuje Jaroslav. Zásadní zvrat nastal, když ho kamarádka přivedla na víru. Dostal se do komunity věřících a začal abstinovat.

Po čase do toho ale spadl znovu. Naštěstí mu pomocnou ruku podal jeho kamarád Jindřich Vobořil. „Znali jsme se ještě před založením Podaných rukou. Pamatuju si ho jako dlouhovlasou máničku z undergroundu,“ vzpomíná s úsměvem. Zpočátku Jaroslav pomoc odmítal, nakonec ale usoudil, že už je opravdu nutná. „V léčbu jsem nevěřil, neměl jsem důvěru v systém. Poradny byly svázány s tehdejší komunistickou mocí. Jindra mě ale oslovil na ulici, znal jsem ho jako čestnýho kluka. Věděl jsem, že on mi lhát nebude,“ dodává.

Jaroslav si ten den pamatuje dodnes — 22. března 1993. Celý v černém a s elektrickým motorkem v kapse, který cestou našel pohozený na zemi, zaklepal na Jindřichovy dveře. „Bylo to v prvopočátcích Podaných rukou. Všichni se všechno učili za pochodu. Uživatelům drog tam nepomáhali odborníci na adiktologii, ale lidé, co byli zkrátka hodní a snažili se nám vyplnit čas.“

Jaroslav si začal hledat práci. „Třiatřicetiletý abstinující chlap se slabostí pro tvrdé drogy si hledá práci, sen každého zaměstnavatele,“ vtipkuje. Pomáhal alespoň v Podaných rukách, které tehdy velice úzce spolupracovali s Charitou. Od té dostal nabídku práce v Třebíči, kde začal pracovat v centru prevence a později v kontaktním centru. Dnes má pod sebou celkem devět zařízení.

Po úspěšně dokončené léčbě se také oženil. „Šestnáct let jsem žil mimo systém. Nevěděl jsem, jak se chovají mí vrstevníci. Znal jsem jen drogové prostředí a tam jsem svou ženu hledat nechtěl. Bylo mi 33 a cítil jsem se jako osmnáctiletý,“ vzpomíná Jaroslav. Proto se rozhodl podat si inzerát v katolických novinách. A zadařilo se. Dnes žije spokojeně se svou ženou a dětmi. Dálkově si dodělal maturitu i vysokou školu. „Jsem teď asi nejvíc hippies, co jsem kdy byl, i když mám teda holou hlavu,“ směje se Jaroslav. Hodnoty jako lásku a přátelství našel nakonec v křesťanství a rodině.

Podané ruce bere jako takovou svou alma mater a dodnes s nimi udržuje kontakt. „K třicetiletému výročí bych Podaným rukám rád popřál, aby se jim i nadále dařilo držet hodnoty, které si nastavily ve svých počátcích,“ zakončuje své vyprávění Jaroslav.

---

Text vznikl u příležitosti 30. výročí Společnosti Podané ruce. Příběhy jsou skutečné, avšak mohou být anonymizované nebo s pozměněnými jmény za účelem ochrany soukromí. Popisované životní situace odpovídají době vzniku textu a nemusí odrážet současný stav klientů ani aktuální personální složení organizace.