30 životů - Martin (alkohol)

Martin zvládl denně spolykat až padesát prášků na spaní. Po dvacetiletém užívání se bez nich již nedokázal obejít. „Léky mi vzaly vše — práci středoškolského učitele, peníze, ale i mou osobnost. Najednou jsem neměl žádné vlastnosti, nepoznával jsem se,“ vypráví. Chvíle, kdy čekal na přísun nového plata, vyplňoval alkoholem. Zahnat čím dál častější deprese i myšlenky na to svůj život předčasně ukončit se rozhodl před čtyřmi lety, kdy začal navštěvovat Společnost Podané ruce. Za asistence terapeutky Jarmily Krajčové se mu nakonec podařilo z područí prášků i alkoholu uniknout.

S alkoholem se poprvé sblížil na oslavě maturity. Do dvaceti let pil spíše sporadicky. Jak šel čas, zpozoroval, že mu látka dodává sebevědomí, a tak ji začal cíleně vyhledávat. Kromě množství a frekvence pití se vystřídaly druhy alkoholu, k nimž se Martin uchyloval. „Žiju ve vinařském kraji, takže jsem začínal vínem. Někdy jsem pil i pivo, postupně jsem přidával tvrdý alkohol, hlavně rum nebo vodku, protože víno ani pivo už nemělo kýžený účinek,“ říká. Ještě ve třiceti se mu dařilo alkohol třeba na týden vysadit, deset let nato už bez něj však nedal ani ránu. „Tou dobou už jsem se pravidelně opíjel úplně namol. Často jsem o sobě vůbec nevěděl a blízcí mi druhý den vyprávěli, co jsem předchozí den natropil,“ vzpomíná. Protože ale byl veselý a nedělal problémy, neřešili to.

Nejpalčivějším problémem, se kterým se při pití potýkal, byla nespavost. „Často jsem se budil uprostřed noci, bylo mi špatně, měl jsem sucho v puse a už jsem nedokázal usnout. Ráno jsem navíc musel vstávat do práce, takže se stupňovala má bezradnost,“ popisuje. Tak nastoupily léky na spaní — zprvu dle předpisu jeden, po třech letech už bral dva, potom tři, až se jejich počet nebezpečně navyšoval k padesátce. „Ke konci jsem je užíval už od rána, abych se vůbec vzpamatoval a dostal se do příjemné nálady,“ upřesňuje.

Pomoci se Martinovi pokusili jeho rodiče. Při pohledu na to, jak si jejich syn ubližuje, se rozhodli zakročit a počet léků omezit. Jejich snaha se však ukázala být neúspěšná. Martin začal prášky nakupovat na internetu. „Pořád na to byla chuť. Namlouval jsem si, že bude líp a líp, ale když mi pak došly, udělalo se mi hrozně zle a musel jsem si ulevit alkoholem,“ líčí Martin.

Netrvalo dlouho a nákup prášků začal Martinovi jít i do peněz. Utratil za ně celé dědictví. Když se navíc ocitl bez práce, z níž předčasně odešel do invalidního důchodu, protože prášky významně zhoršily jeho učitelské dovednosti, začal si půjčovat. Dohromady jeho dluh činil přibližně dvě stě tisíc korun.

Abstinovat se několikrát pokusil svépomocí, vydržel ale vždy jen pár dní. „Naštěstí mám bratra, který na to přišel a snažil se tomu všemožně zabránit. Samozřejmě to ale nešlo úplně zastavit,“ pokračuje ve vyprávění. Začal proto jezdit na tříměsíční léčebné pobyty v psychiatrických zařízeních. Celkem šestkrát pobyl v léčebnách v Kroměříži, Opavě nebo v Brně, úspěch to však nemělo. „Léky mi přinášely takovou euforii, co mi nedávalo nic jiného. Na konci už byly to jediné, co mi zbývalo, bez nich jsem ztratil schopnost se radovat,“ tvrdí.

Letité užívání prášků i alkoholu se projevilo na Martinově psychické i fyzické kondici. Vedle zdravotních komplikací jako neustálé průjmy nebo nechuť k jídlu, kvůli které zhubnul přes dvacet kilogramů, mu přestala sloužit paměť. „Stalo se někdy, že jsem ztrácel vědomí a leccos jsem zapomínal. Známí mi třeba říkali, že mě potkali ve městě, ale byl jsem duchem nepřítomný. Naštěstí jsem nikomu neublížil, jen jsem občas ztrácel peníze, klíče nebo občanský průkaz,“ zmiňuje. Nejhorší byl dle jeho slov psychický stav, kdy jej pomalu opouštěla touha žít. „Vůbec jsem nespal a nemohl jsem se k přimět k činnosti. Jen jsem polehával a počítal každou vteřinu,“ popisuje se smutným výrazem ve tváři. To už neměl ani řidičský průkaz — o ten přišel, protože se u něj projevila epilepsie a několikrát jej musela při záchvatu odvézt sanitka do nemocnice.

V roce 2018 mu už bylo tak zle, že svůj dosavadní život přehodnotil a řekl si, že takto dál nemůže pokračovat. Obrátil se na Společnost Podané ruce, kam začal docházet na terapie. Ty mu velmi prospívaly, od alkoholu i prášků tudíž postupně upouštěl, ačkoliv to první měsíce bylo náročné a bojoval s abstinenčními příznaky. Na jeho cestě ho provázela psycholožka Jarmila Krajčová, která jej optimisticky směřovala k budoucnosti. „Jednoho dne jsem se vzbudil a konečně jsem viděl, že ten svět je hezký i bez těch prostředků,“ raduje se. „Uvědomil jsem si, že když si ty léky vezmu, je mi chvilku dobře a pak zase dlouho špatně. Když jsem si vzpomněl, jak mi tehdy bylo, už jsem si je ze strachu nevzal,“ říká Martin, který nyní rok abstinuje.

Sezení, kterých se účastní čtvrtým rokem, mu změnila pohled na svět. „Paní terapeutka mi neříká, co mám dělat, pouze je mi oporou a vede mě k tomu, abych se naučil řešit své potíže sám,“ pochvaluje si. Jediné léky, co Martin nyní pravidelně užívá, jsou antidepresiva, která nemají závislostní potenciál.

Splatil také dluhy, s čímž mu pomohl bratr. Jsou v každodenním kontaktu a společně se radují z Martinova progresu. „Mně se teď daří tak dobře, že mě neláká se k tomu vracet,“ usmívá se nyní jednašedesátiletý Martin. „Nečekal jsem, že se dožiju tolika let. Myslel jsem, že padesátkou to ukončím, ale dnes je mi o jedenáct let víc a mám radost, že už mě to nežene k zániku, ale k existenci,“ dodává.

Ve volném čase se věnuje svým koníčkům — poslechu hudby, sledování filmů nebo turistice. „Vždy rád zavítám do Lednice, do zlínské zoologické zahrady nebo do Kroměříže, kam nyní nejezdím na léčení, ale do zahrad,“ vtipkuje. Jeho velkým snem je ještě jednou navštívit Prahu, která jej učarovala již ve studentských letech.

---

Text vznikl u příležitosti 30. výročí Společnosti Podané ruce. Příběhy jsou skutečné, avšak mohou být anonymizované nebo s pozměněnými jmény za účelem ochrany soukromí. Popisované životní situace odpovídají době vzniku textu a nemusí odrážet současný stav klientů ani aktuální personální složení organizace.