30 životů - Martin (NZDM)

Do Nízkoprahového centra pro děti a mládež v Olomouci chodí většinou dospívající děti, čtyřiatřicetiletý Martin je však velkou výjimkou. Vyrůstal v Přerově, po vyučení zedníkem se přestěhoval do Olomouce. Tehdy mu kamarádi ukázali nízkoprahové zařízení. „Ten prostor mi přirostl k srdci. Chodili jsme si tam zablbnout, pořádaly se tam workshopy, různé výlety a pro mě to byla velká novinka,“ pochvaluje si jedinečný prostor bývalý klient.

Do Podaných rukou chodil Martin hlavně rapovat a vyčistit si hlavu od problémů. „Tehdy se tomu prostoru říkalo Káčko a my jsme tam chodili trénovat a vytvářet muziku,“ přibližuje Martin, který se rapu věnuje už bezmála dvacet let a vybudoval si zvučné jméno nejen na Olomoucku. Vzpomíná na to, jak do nízkoprahového centra chodili až po zavíračce. „Chodili jsme tam, když už tam ostatní nemohli, ale vždycky tam s námi někdo byl, takže ti lidé prostě pracovali kvůli nám přesčas a toho si moc cením. Doma to vždycky nešlo třeba kvůli hluku, takže díky tomuto prostoru jsme se s klukama vypracovali v dobré rapery,“ říká Martin.

K rapu se Martin dostal přes kamaráda, když mu bylo asi dvanáct let. Od té doby ho rapování nepustilo. „Jeden můj kamarád vždycky vzal do ruky kytaru, něco vybrnkával a do toho rapoval. Když jsem ho viděl, řekl jsem si, že to zvládnu taky. Spojili jsme se, přidali jsme moje klávesy a začal jsem skládat první rýmovačky. Pak jsem od rapu na chvíli upustil, ale po letech jsem se k němu znovu vrátil po bolestném rozchodu, musel jsem se z toho nějak dostat,“ popisuje svoje začátky dnes už čtyřiatřicetiletý nadšenec.

Martin pochází z Přerova, kde vyrůstal se svojí rodinou, to však nebyl žádný med. „Od deváté třídy jsem bydlel sám se svojí sestrou. S mojí rodinou to bylo vždycky zamotané. Máma dokola vyhazovala otce, ale on se stále vracel. Jednoho dne ale už zpátky nepřišel. Potom bylo mámě smutno. A nakonec se odstěhovala za otcem do Olomouce, a tak jsme zůstali sami. Když se na to dívám dnešníma očima, bylo to od nich dost nezodpovědné,“ vzpomíná na své dětství.

Chvíli potom, co se rodiče z Přerova odstěhovali, odešla od Martina také jeho sestra, byla těhotná se svým přítelem a chtěli bydlet sami. Martin tedy několik let žil v přerovském bytě sám, s rodiči se stýkal hlavně kvůli penězům na chod domácnosti. „Vojna mi utekla, zrušila se rok před mým nástupem. Myslel jsem si, že se tam stanu mužem, nakonec mi to vlastně zprostředkovali rodiče,“ směje se Martin, který se musel naučit prát či vařit. Zároveň podotýká, že ho celá tato situace připravila na život. „Byla to průprava, která se ve výsledku cení. Zjistil jsem, že v životě není všechno růžové, že se musím o sebe postarat v každé situaci,“ říká.

Když se poté přistěhoval do Olomouce, bylo to paradoxně za jeho rodiči. „Změnil jsem prostředí, tak jsem chtěl změnit i sebe. Prostě nové město, nová identita. Vzal jsem to tehdy hodně od podlahy a řekl jsem si, že budu lepším člověkem,“ vzpomíná Martin. Do Podaných rukou sice chodil rapovat a upustit páru, pracovníci mu však byli cennými společníky. „Vždycky jsem tam byl vítán. Naslouchali mi, byli tam pro mě. Povídali jsme si o různých věcech, když jsme mluvili třeba o rodině, já jsem něco řekl, ten druhý něco dodal a tím jsme se sbližovali,“ pochvaluje si olomoucké pracovníky.

I když už Martin není klientem Podaných rukou, má k nim blízko. Kdysi díky rapu inspiroval mladší generaci, která nízkoprahové centrum navštěvovala, pomáhal mladým talentům s jejich nahrávkami, když si doma vybudoval nahrávací studio. Na nízkoprahovém centru se mu líbí jeho různorodost. „Jelikož jsou ty místnosti a vybavení multifunkční, tak jsme tam mohli dělat různé věci, zkoušeli jsme na koncerty, odpočívali jsme, a to dneska můžou i ostatní klienti,“ říká.

V současnosti motivuje mladé lidi pomocí workshopů v Podaných rukách. „Snažíme se s Dušanem Gajdošíkem dělat pro mladou generaci inspirativní workshopy, většinou jim vykládám o rapu a zasíváme tak nějaká hudební semínka, což je super,“ pochvaluje si raper.

„Dneska mají děti na výběr hodně způsobů, jak zvlčet, takže podle mě je nízkoprahové centrum super místo. Vždycky mě to tam fascinovalo a naplňovalo dobrotou, protože se mi líbí koncept toho celého zařízení a lidi, kteří tam pracují, se k dětem chovají skvěle.“

---

Text vznikl u příležitosti 30. výročí Společnosti Podané ruce. Příběhy jsou skutečné, avšak mohou být anonymizované nebo s pozměněnými jmény za účelem ochrany soukromí. Popisované životní situace odpovídají době vzniku textu a nemusí odrážet současný stav klientů ani aktuální personální složení organizace.