Máte dotaz k našim službám?
Hledáte pomoc kvůli hazardu?30 životů - Michal
Za jednu noc dokázal prohrát celou výplatu. „Cítil jsem se hrozně sám. Automat byl v tom nejhorším tažení mým nejlepším přítelem,“ vzpomíná Michal. U bedny proseděl šest let života, za tu dobu se jeho dluh vyšplhal do výše dvou milionů korun. Dnes je to pět let od okamžiku, kdy naposledy vzal do rukou tisícovku a nakrmil jí automat. Za vyléčení vděčí Podaným rukám, kam zavítal jako jeden z vůbec prvních lidí závislých na hraní.
Vše začalo nevinným příležitostným hraním po práci. Tehdy jako mladý voják z povolání se svými kamarády zabíjel čas. Prohrané částky však nesahaly dál než do pár stovek korun, šlo tak spíše o mladické pobavení. Jelikož postupuje závislost plíživě, trvalo Michalovi několik let, než hraní plně propadl. „Potom jsem se dostal na první misi do Bosny a tam jsem poměrně rychle vydělal pěkné peníze. Po návratu jsem se s takovým obnosem nedokázal popasovat,“ přiznává. Taky mu začal po čase chybět adrenalin, který mu automaty alespoň částečně kompenzovaly.
Jako začátečník neměl o štěstí ve hře nouzi. Byl schopný usednout za stroj a po deseti minutách vytáhnout i sto tisíc s tím, že si peníze nechá. Představa, že si odnese ještě větší částku, byla ale silnější. „Během tří minut jsem to tam dal zpátky a navrch jsem přihodil ještě výplatu. Byl jsem si jistý, že teď to půjde,“ přibližuje pohnutky, které jej nutily v kolotoči hraní pokračovat.
Když o peníze vzápětí přišel, zavázal se, že je získá zpět. „Měl jsem pocit, že jsem chytřejší než ten stroj. Samozřejmě jsem nebyl, ale na to jsem přišel až mnohem později,“ líčí. Tou dobou už chodil do herny sám, protože se za sebe styděl. Úspěšně závislost tajil před spolupracovníky, přáteli i před rodinou. V těchto časech mu nedělalo problém strávit u automatu celou noc. „Ráno v šest jsem skončil bez koruny, jel jsem do práce, kde na mně nesměli nic poznat. A když mi zbyly nějaké koruny, šel jsem je z práce rovnou prohrát,“ popisuje. Tak fungoval třeba i týden v kuse. Prakticky nejedl, nespal, zajímalo ho jen jediné — blikající mašiny s příslibem rychlého výdělku. Také proto má dané dny Michal dodnes zahalené v mlze.
Dlouho si nedokázal připustit, že má problém. Z úplného dna jej totiž vždy vytáhla různá cvičení a mise, kam někdy vyjížděl. S příchodem do civilu se ale opakoval tentýž scénář. Nutkání bylo podpořeno také enormním množstvím barů, které v tehdejším bydlišti fungovaly na každém rohu. „Než jsem přišel k bytu, prošel jsem kolem patnácti podniků. Podařilo se mi odolat prvním pěti, ale do toho šestého jsem zaplul. Nemohl jsem odolat,“ vypráví.
Rodinu a blízké se do dluhů snažil tahat minimálně, proto si prvních pár let hraní půjčoval u bank, které si jej pro jeho vysoké příjmy zprvu považovaly. Poté, jakmile začaly být banky opatrné, nastoupily nebankovní půjčky. „Nějakou dobu se mi dařilo to různě točit a vytloukat klín klínem,“ pokračuje. Až v poslední fázi, kdy už byl v pasti, přišli na řadu nejprve rodiče a potom i někteří kamarádi.
Aby neodešel s prázdnou, musel si vymýšlet různé výmluvy, proč a na co peníze potřebuje. „Byl jsem docela kreativní. Tvrdil jsem například, že jsem dostal pokutu, za kterou jsem nemohl, nebo se mi nečekaně rozbilo auto a podobně,“ přibližuje. Avšak ne každý na jeho hru přistoupil. „Táta udělal jedinou správnou věc, kterou mohl — prostě mi nedal prachy, což mě naštvalo. Až teď si uvědomuju, že mi tím pomáhal,“ dodává.
Výčitky se ozvaly v době, kdy Michal prosázel peníze tehdejší partnerky, se kterou plánovali společnou dovolenou. „Dodnes tomu nerozumím. Měl jsem jediný úkol — vzít svou i její půlku peněz a odnést je do cestovní kanceláře. Tam jsem už ale nedošel, protože vedle byl bar s automaty,“ říká se sklopeným zrakem. Po tomto selhání ho přítelkyně ihned opustila.
K uvědomění, že by se měl léčit, došlo asi po šesti letech aktivního hraní. To už byl bez peněz, bytu i auta a jeho blízcí se od něj kvůli dluhům odvraceli. „Přemýšlel jsem najednou, jestli tam nezůstanu namísto toho, abych šel do práce. Vyděsilo mě, že už začínám ohrožovat to jediné, co mi zbylo. Tedy to, co je schopné mě, i když v dezolátním stavu, držet při životě,“ povídá. Armáda byla odjakživa jeho srdcovou záležitostí a už od dětství snil o tom být vojákem. Proto když mu na mysl poprvé přišla myšlenka vyměnit práci za automaty, rozhodl se vyhledat odbornou pomoc.
Zpočátku se mu přílišné podpory nedostávalo. Obešel polovinu Olomouce, všude jej ale odmítali se slovy, že mají plno, dovolenou nebo že jej přijmou za dlouhou dobu. „Já jsem v tu chvíli přemýšlel, že když to nevyřeším, tak skočím pod tramvaj nebo si vezmu pistoli a zastřelím se. Neviděl jsem jiné východisko a byl jsem rozhodnutý to skončit,“ vypráví a krátce nato propadá v pláč. Měl dokonce uzavřenou životní pojistku na dva miliony korun, která by po jeho smrti uhradila všechny dluhy s tím, že by část zbyla i na pohřeb, aby nikomu nepřidělával práci.
„A pak jsem procházel kolem kina Metropol a všiml jsem si, že je tam kontaktní místo Podaných rukou pro lidi závislé na drogách. Předpokládal jsem, že mě odmítnou, ale nechtěl jsem se vzdát. Zaklepal jsem a shodou okolností mě přijal Lukáš Carlos Hrubý,“ pokračuje ve vyprávění. Poté už události nabraly rychlý spád. S Hrubým se setkávali jednou týdně minimálně rok. Na pravidelných sezeních spolu pracovali na tom, jak celý problém s hraním porazit. „Už to první setkání mi dalo naději, že vše zvládnu. Důležité je, že mě Lukáš neodsuzoval a nesnažil se moralizovat jako všichni okolo. Zachránil mi život,“ tvrdí Michal.
I když zažil několik relapsů, ihned se zařídil tak, aby automatu znovu nepodlehl. Peníze uložil k blízkým a žil z naprostého minima. Zásadní vliv na jeho léčbu mělo i omezení hazardu ze strany státu a vznik povinného registru.
V současnosti žije Michal spokojený život. Přestože ho minulost doteď dohání a musí splácet dluhy, má stálé zaměstnání v poradenství. Je špičkou ve svém oboru. Žije ve šťastném vztahu a má malou dcerku, která mu dokáže prozářit každičký den. Postupně přišlo i na odpuštění ze strany rodičů, kterým se dlouhou dobu nemohl podívat do očí, jak se styděl. „Mám nyní jiný pohled na hodnoty. Když jsem začínal hrát, byl jsem ješitný. Za druhou šanci vděčím hlavně Lukášovi,“ zakončuje.
Text vznikl u příležitosti 30. výročí Společnosti Podané ruce. Příběhy jsou skutečné, avšak mohou být anonymizované nebo s pozměněnými jmény za účelem ochrany soukromí. Popisované životní situace odpovídají době vzniku textu a nemusí odrážet současný stav klientů ani aktuální personální složení organizace.
