30 životů - Pavel Nepustil

Objevovat v práci pořád něco nového — to je jeho recept proti vyhoření. Psycholog, terapeut, sociální pracovník a supervizor Pavel Nepustil se v oblasti pomoci lidem s destruktivním návykovým chováním pohybuje téměř dvacet let. Pro Podané ruce začal pracovat už za vysokoškolských studií. Ačkoliv se věnuje i řadě jiných projektů, spolupráce s organizací trvá dodnes, a to zejména prostřednictvím výcviku v recovery koučování, na němž se podílí. „Zkoušel jsem se v psychoterapii věnovat i jiným oblastem a pracovat s lidmi s různými problémy, ale nebylo to to pravé. Za což jsem zpětně rád. Má práce mě baví a rád objevuji nevyšlapané cesty,“ vysvětluje.

Na střední škole, kterou málem nedokončil, Nepustil ještě vůbec nevěděl, co bude dělat. Shoda náhod jej nakonec přivedla ke studiu sociální práce na Vyšší odborné škole sociální v Prachaticích, kde hned zjistil, že „jeho tématem“ bude návykové chování. Inspirovala ho k tomu i jeho osobní zkušenost s intenzivním pitím alkoholu. „Vyrůstal jsem v malém městě a s kamarády jsme spoustu času trávili v hospodách a barech, daleko víc než ve škole. Takže jsem měl trochu problém dokončit gymnázium a jeden ročník jsem dokonce opakoval,“ přibližuje. Nyní je za tuto zkušenost rád, protože tak dokáže lépe porozumět svým klientům, i když uznává, že určité činy by dnes již neopakoval.

Odjakživa jej zajímaly rovněž filosofické otázky ohledně povahy našeho světa, lidského života a jeho smyslu. Klíčovým momentem, kdy se rozhodl dále pokračovat vysokoškolským studiem psychologie, nastal při praxi v Psychiatrické léčebně v Červeném dvoře, která se specializuje na léčbu závislostí. Účastnil se tam skupinových psychoterapií vedených primářem Jiřím Dvořáčkem. „Hluboce mě oslovil jeho minimalistický a terapeutický přístup. Tak jsem ho požádal o radu, co udělat pro to, abych mohl lidem pomáhat podobným způsobem. Doktor Dvořáček mi pak doporučil studium psychologie a psychoterapeutický výcvik, což jsem posléze také učinil,“ vypráví.

Bakalářský a magisterský titul z psychologie získal na Masarykově univerzitě. „Studoval jsem s vizí, že ze mě jednoho dne bude psychoterapeut. Moc jsem neuvažoval nad tím, že bych dělal třeba diagnostiku,“ doplňuje. Protože se však necítil dostatečně nasycen vědomostmi a lákal ho výzkum, rozhodl se pokračovat v doktorském studiu na Fakultě sociálních studií téže univerzity. Výstupem byla oceněná disertační práce zaměřená na ukončení dlouhodobého užívání pervitinu bez odborné pomoci. „Prvním zajímavým zjištěním bylo, že i když je návyk na drogách nepochybně náročná a hraniční zkušenost, může se z ní člověk dostat bez přičinění odborníků. Co mě ale více překvapilo, je skutečnost, že lidé, kteří se takto zotavují, zdaleka nejsou osamělí jezdci. Naopak, každý z nich má nablízku někoho, kdo mu je oporou. Důležité je znovunalezení pocitu sounáležitosti,“ popisuje závěry výzkumu, které publikoval i knižně.

Do Podaných rukou přišel nedlouho po nástupu na vysokou školu. Než si hledat příležitostné brigády, rozhodl se vyčkat na pracovní nabídku ve svém oboru, která velice záhy přišla v podobě drogových služeb ve vězení. „Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, že mě vzali. Měl jsem velkou radost! Skočil jsem do toho rovnýma nohama. Během pár dní jsem pracoval s klienty ve velkém rozsahu. Jezdil jsem část týdne do věznice v Brně, kam za mnou od osmi hodin ráno do tří odpoledne vodili dozorci jednoho klienta za druhým,“ vzpomíná na své začátky.

Největší zkušeností při práci ve Společnosti Podané ruce pro něj však byl rozjezd Poradenského centra Pasáž a konceptu přechodových bytů. „Jsem vděčný, že jsem měl možnost stát u zrodu několika inovativních projektů, které neměly v Česku obdoby. Mnoho vědomostí jsem si odvezl také z pobytů v zahraničí, v čemž mě organizace vždy podporovala,“ zdůrazňuje.

Jako stipendista tak strávil například čtyři měsíce v Houston Galveston Institute u doktorky Harlene Anderson, která mu je dodnes velkým vzorem. „Rozvíjí specifický nehodnotící směr v terapii nazvaný kolaborativně-dialogická terapie. Proslavila se také konceptem nevědění, který psychoterapeutovi klade na srdce, aby byl skromný, oprostil se od svých domněnek a nestavil se do role experta na život druhých,“ přibližuje. Tato zkušenost Nepustila inspirovala k spoluzaložení skupiny podobně orientovaných pracovníků Narativ, která v současnosti pořádá zejména vzdělávací akce pro pracovníky z center duševního zdraví, ambulancí a terénu.

V praxi Nepustil čerpá také z přístupu s názvem otevřený dialog vyzdvihující roli blízkých, zejména rodinných vztahů při zotavování klientů. S ním jej blíže seznámil finský psycholog Jaakko Seikkula, u něhož mezi roky 2018 a 2020 absolvoval psychoterapeutický a supervizní výcvik. Rodinné terapii se nyní věnuje prostřednictvím týmu Zotavení Brno, který kromě něj tvoří peer pracovnice — recovery koučky. Tato práce ho velmi naplňuje. „Každý příběh je pro mě v mnohém překvapující. Připadám si, jako bych znovu a znovu začínal psát román, zároveň ale já nejsem jeho hlavním autorem, spíš jen účastník procesu. A pokaždé je ve mně velká zvědavost, jak se bude vyvíjet a jak to celé dopadne,“ říká.

Podpora blízkých při zotavení sehrála velkou roli i v případě klientky Terezy, se kterou vedl pravidelné terapii po jejím pokusu o sebevraždu. „Často mi děkuje a říká, že beze mě by tu nebyla. Myslím ale, že to byla zejména ona a její blízcí, především maminka, kdo udělal obrovský kus práce,“ míní.

Velkou zálibou Nepustila je psaní populárně-naučných textů. Jeho články se objevily v magazínu Legalizace, na portále Psychologie.cz a aktuálně v časopise Sociální služby. Jeho snem je napsat další knihu, která by osobní formou oslovila širokou veřejnost, ale i odborníky. Svůj tvůrčí potenciál uplatňuje i při tvorbě poezie. „Občas píšu básničky. Jsou o každodenním životě, obyčejných momentech teď a tady. Na publikaci to není, psaní je pro mě součástí duševní hygieny,“ uzavírá s úsměvem na tváři.

---

Text vznikl u příležitosti 30. výročí Společnosti Podané ruce. Příběhy jsou skutečné, avšak mohou být anonymizované nebo s pozměněnými jmény za účelem ochrany soukromí. Popisované životní situace odpovídají době vzniku textu a nemusí odrážet současný stav klientů ani aktuální personální složení organizace.